Werfen - "Eisriesenwelt" - největší zpřístupněná ledová jeskyně světa

28.03.2009 19:34

Vysoko nad městečkem Werfen je v rakouském pohoří Tennengebirge brána do světa ledu a tmy. Rozměry zdejší největší ledové jeskyně světa jsou obrovské. Chodby, dómy a labyrinty jeskyně Eisriesenwelt se větví do vzdálenosti více než 40 km. Její přední část dlouhá asi 1 km je pokryta 30 000 m2 ledu, dosahujícího místy tloušťky až 20 metrů. Celoročně je zde teplota vzduchu kolem 0°C a to díky proudění vzduchu. Nejchladnější částí je také nejnižší část, kde je asi kilometr dlouhá souvislá vrstva ledu, která má místy tloušťku až 20 metrů.  Od roku 1928 je uznána za chráněnou přírodní památku. 762 schodů vzhůru a jinou cestou  705 schodů dolů v podstatě ve tmě a bez možnosti se jakkoli rozhlédnout ( není zavedena elektřina). Nejznámějšími útvary jsou Posseltova věž, Hymirova jeskyně, Dóm Alexandera von Mörka.

     Ještě koncem 19. století byl vstup do jeskyně na nepřístupném a strmém horském úbočí Hochkogelu známý snad jen zdejším lovcům a pytlákům. K poměrně pozdnímu objevení jeskyně nesporně přispělo i to, že velký vstupní otvor do jeskyně v nadmořské výšce 1641 m není z údolí vidět. Teprve v roce 1879 salcburský přírodovědec Anton von Posselt-Czorich pronikl asi 200 m hluboko do jeskyně. Přestože o svém objevu podrobně napsal do časopisu tehdejšího Alpského spolku, nevěnoval jeskyni nikdo pozornost. Až počátkem 20. století zakladatel salcburského jeskyňářství Alexander von Mörk poznal význam von Posseltova objevu. První skutečná expedice do jeskyně v roce 1913 překonala ve vlastnoručně vyrobených potápěčských oblecích podzemní jezero Sturmsee za přední zaledněnou částí jeskyně a otevřela tak cestu k prozkoumání celého 40 km dlouhého jeskynního labyrintu.

    Jak je možné, že se právě v této jeskyni vytvořila silná vrstva ledu, zatímco v jiných jeskyních je sice chladno, ale led v nich není? Je to díky její poloze ve vhodné klimatické a výškové zóně. Pokud se jeskyně nachází ve výškách 1400 až 2000 m nad mořem a díky proudění vzduchu v jeskyni v zimě trochu mrzne a v létě naopak trochu taje, jsou podmínky pro její trvalé zalednění přímo ideální.
Ve zdejší jeskyni k vytváření bizarních a v průběhu času se měnících ledových útvarů přispívá i proudění vzduchu. V létě je do systému jeskyně nasáván vzduch otvory na vrcholu pohoří, proudí jeskyní, ochladí se v ní a fouká ven vchodem, který je nejnižším bodem jeskyně. V zimě naopak stoupá vzduch z jeskyně, kde je relativně tepleji než venku, jejími horními otvory ven. Tento cyklus je oproti střídání ročních období poněkud opožděn, a proto je v jeskyni nejchladněji zjara. To je právě doba, kdy na povrchu dochází k tání sněhu. Voda z něj vtéká do jeskyně a mrzne v ní. Nejspodnější část jeskynního systému je díky tomuto efektu zároveň nejchladnější, a proto se právě zde vytvořila asi jeden kilometr dlouhá souvislá ledová vrstva.

    Jak postupoval ve 20. letech výzkum celého jeskynního systému, rostl i její význam pro turistický ruch. Sám přístup k jeskyni je neméně obtížný než putování její nejatraktivnější a poměrně dobře přístupnou zaledněnou částí, a tak se začala zároveň s budováním prvních chodníků uvnitř jeskyně stavět k jeskyni i pořádná pěší cesta. V té době na nedaleké skále zvané Achselkopf vznikl také turistický útulek, dodnes známý jako Dr.-Friedrich-Oedl-Haus. Více než 25 let byl přístup k jeskyni z údolí řeky Salzach možný jen pěšky. V letech 1952 až 1954 byla v dolní části cesty k jeskyni vybudována jednosměrná uzoučká silnička, zpočátku jen se štěrkovým povrchem. Asfaltového povrchu se dočkala až v roce 1964 a náležité úpravy a rozšíření pro obousměrný provoz automobilů a vybudování parkoviště pro 300 osobních vozidel až v roce 1974.

    Nápad vybudovat osobní visutou lanovku z údolí Salzachu k jeskyním spadá už do doby počátků zpřístupnění jeskyně. Meziválečná hospodářská krize a s ní i stagnace turistického ruchu však plány na tak náročnou investici překazily. Myšlenka ožila znovu až začátkem 50. let. Správce a provozovatel jeskyně společnost Eisriesenwelt G.m.b.H. se rozhodla postavit lanovku v nejobtížnějším úseku mezi Wimmerovou chatou a Dr. Oedl-Hausem. Dvě původně jen šestimístné kabiny zde na trati dlouhé pouhých 720 m překonávaly 510 m výškového rozdílu. Přepravní kapacita lanovky byla 120 cestujících za hodinu. V nejstrmějším místě dosahuje lanovka sklon 120 promile, což odpovídá přibližně úhlu 500.
Dodnes je to osobní visutá lanovka s největším sklonem trati v Rakousku. Jen ve Švýcarsku bychom dnes našli ještě strmější dráhu mezi Stechelbergem a Mürrenem se sklonem 169 promile. Lanovku Eisriesenwelt tehdy postavila vídeňská firma Simmering-Graz-Pauker AG ve spolupráci s německou firmou Pohlig. V letech 1977/78 byla lanovka celkově modernizována a vybavena většími kabinami pro 15 osob. Hodinová přepravní kapacita se tak zvýšila na 250 cestujících v každém směru, což je v návaznosti na možnosti prohlídky jeskyně optimální počet.

    Mnohého návštěvníka asi napadne, proč nebyla postavena lanovka přímo z údolí Salzachu širokou skalní úžlabinou rovnou do místa, ležícího na vrstevnici asi 100 m od vchodu do jeskyně. Z hlediska techniky lanových drah se tato výhodná trasa ke stavbě lanovky přímo nabízí. Odpadla by tím nutnost budovat silnici někam do poloviny cesty k jeskyni a potřebné parkoviště pro osobní automobily návštěvníků se mohlo namísto v prudkém svahu zřídit jednoduše na rovině dole v údolí.
Soukromá společnost Eisriesenwelt G.m.b.H. však mohla zejména v poválečných letech investovat jen tolik, kolik se z hlediska návratnosti financí formou vstupného do jeskyní jevilo jako reálné. Stavbu delší a tím i podstatně dražší lanovky s nezbytně většími stanicemi, kabinami a se silnějším pohonem by společnost nebyla schopna finančně zvládnout.

    Našince, zvyklého na krápníkovou výzdobu jeskyní, obrovské bizarní ledové útvary a nepřítomnost "klasických" krápníků trochu překvapí. Další zvláštností je, že v jeskyni není dodnes instalováno elektrické osvětlení. Proto každý druhý až třetí návštěvník u vchodu obdrží karbidovou lampu, která skoro všem po otevření vstupních vrat do jeskyně průvanem vzápětí zhasne. Ochotný průvodce vám ji samozřejmě zapálí znovu. Zvláště zajímavá místa pak během svého výkladu osvětluje hořícím hořčíkovým drátkem, v jehož intenzivním třpytivém světle vyniká namodralý tón ledové výzdoby na pozadí dočervena, dooranžova a dožluta zbarvených stěn jeskyně.
Se zavedením elektrického osvětlení se nepočítá ani dnes. Jednak proto, aby elektrické vedení, reflektory a především světlem způsobený růst zelených řas nenarušovaly vzhled ledové výzdoby, ale především proto, aby návštěvníci nebyli ochuzeni o zážitky podobné těm, jaké v jiných zpřístupněných jeskyních měli jen jejich objevitelé.

Nezapomeňte navštívit nedalelou pevnost Hohenwerfen (viz. samostatné info )

 

Zpět